slohovka z češtiny
9.6.
Dnes jsem se definitivně rozhodla, že budu zpěvačka. Nevím ještě, jak to udělám, poněvadž aby se z lemry jako já mohla stát zpěvačka, se musí velice mnoho trénovat.......To ale psát nechci, to je nuda. Jen co otevřu deníček, už píši nudné věci. Aby do toho hrom bacil!!!!
Napíši tedy radši, že jsem dnes jela metrem domů, za horkého odpoledne, se vzpruzelým xichtem, poněvadž mi bylo horko. Obklopovaly mne xichty o nic méně vzpruzelé. ...Příliž mnoho xichtů v příliž malém vagónu. Když v tom najednou nahrnuli se do vagónu pubertální výrostci. Nevychovaná to verbež. Házeli po sobě letáčky, které měli, protože si je od nich nikdo nevzal, jelikož to byli smradi. Dělali nepořádek všude kolem. Také jim za to jedna starší dáma velice vyhubovala, oni ji však nejen neposlechli, ale ještě se jí vysmáli, fakani!!!! (já teda taky, neboť zjevně očekávala, že na její důrazný příkaz přestanou zlobit a nepořádek po sobě uklidí). Aby toho nebylo málo, jeden z nich vykládal v každé stanici letáčky na zem. Druhý se poťouchle uchechtával, tázaje se ho, zda to je nějaký jeho rituál a k čemu slouží. Já jsem se rozhodla, že v naší stanici žádný binec v podobě letáků na zemi nechci a tak jsem se k nim elegantně sehnula, zdvihla je z chladného betonu a ve chvíli, kdy metro říkalo: ,,...a nástup dve" jsem mu je narvala do výstřihu, (už ne se vzpruzelým xichtem, pěkně jsem se na něho usmála... on se moc neusmál, ale během ,,...ře se zaví" vystřídal výrazy: naprosto nechápavý, rádoby nasraný a možná mírně obdivný za mou troufalost (ale jen na část ovličeje) a nakonec rudý jak rajče, což lze vyložit různými způsoby. Střídaje tyto grimasy odvětil: Co děláš ty.....?! a počal lovit letáky z pod trička. Můj vytyčený cíl byl již na dosah, avšak hochovi se na ,,rají" podařilo letáky vyndat, a když se zavíraly, hodil je po mně. Vylétly ven, avšak nedolétly, a třepotajíce se , s něhou a elegancí podzimního listí, snesly se k zemi a měkce přistály na tvrdý beton.....jak romantické. Možná, že si v tu chvíli i všimnul, že jsem krásná, vzhledem k tomu, že do zlostného výrazu, který byl na mne upírán z odjíždějícího metra, se chtě nechtě vmísil záblesk úsměvu.
Pokud se však hochovi můj čin nelíbil, zajisté se líbil jeho chlamajícímu se kamarádovi, tutíž mé počínání nebylo beze smyslu, člověka potěší, když někoho dalšího pobaví (sice jsem ho nepobavila já, ale postižený kamarád, ale jisté je, že se pobavil mou zásluhou)